Tereza Kos Černá v Blueroom Gallery

Tereza Kos Černá - 91 metrů: Když se nikdo nedívá

Alternativní výstavní prostor Blueroom Gallery, který sousedí s Divadelním klubem, zasvětil jeho kurátor Aleš Kauer instalacím zejména mladých umělců, jejichž výpovědi mají společnou autenticitu, sílu a myšlenkový obsah. Další v řadě koncepčních výstav v Blueroom Gallery zahájíme vernisáží 3. května v 18.00, nechte se zlákat na versináž či k prohlídce kurátorsko autorským textem:

Má každá věc duši nebo snad paměť?

Věcmi se obklopujeme, žijeme s nimi, slouží nám. Nebo sloužíme my věcem?

Kdy se pro nás věci stávají bezcennými?  A je plýtvání alfou a omegou dnešní doby?

Zdánlivě bezvýznamná věc pro jednoho člověka může mít nesmírnou cenu pro jiného.

A kam patří věci, které už nechceme?

Když jsme instalovali výstavu 91 metrů…, posadil jsem se v galerii na jednu z židliček nalezených u kontejneru a přemýšlel o tom, jak Tereza vnímá věci. Její bezobalový obchod Černý bez na mnohé odpovídá. Recyklace je důležitá, skloňuje se dnes ve všech pádech, rozumíme tomu slovu ale skutečně? Tereza nás všechny dovedla k jinému myšlení, slovo recyklace se doslova stalo jejím živobytím. Vím, jak mně samotnému dlouho trvalo, než jsem najel na jiný způsob uvažování při nákupu, a vím, jak nelogicky to může znít lidem starším o jednu generaci. Když jsem o podobných věcech ale mluvil se svojí babičkou, tedy s člověkem starším o dvě generace, říkala, že to zažila a že to byl běžný způsob jejího nakupování v mládí. Znovu jsem si uvědomil, že cesta vpřed, je cestou zbrždění, ohlédnutí se, návratem ke starým zvyklostem. Uchovávat staré papírové pytlíky od mouky nebo cukru a znovu je použít je ta nejjednodušší věc, kterou můžeme pro tuto planetu udělat.

I když se to může zdát jakkoliv podivné, tak za výstavou stojí opravdová fascinace tím, co jsou lidé schopní vyhodit, ale také to, kolik je člověk schopný za život nastřádat věcí. Nové věci jsou tak levné, můžeme během chvíle nahradit staré novým a ještě mít pocit, že na to máme. Zabydlená Blueroom je taková odpověď na otázku, jestli by se z věcí z černých skládek dalo bydlet. A právě zde narážíme na nedokonalý systém. Sice se všude hlásá, jak máme neplýtvat, ale pokud něco vyhodíme do popelnice, v té chvíli to přestává být naším majetkem. Někdo by si mohl říct i zodpovědností. Ale tak to není.

Likvidace odpadu či recyklace je pro společnost dražší, než si dokážeme představit. Nejde jen o peníze, měli bychom pamatovat na to, že recyklace není žádný ekologický proces. Je to průmysl jako každý jiný a hlavně velký byznys. Znečišťuje planetu a vzniká při něm odpad. Ale bohužel je to zatím jediný způsob, jak získat z oběhu zpracovatelný odpad. Jak říká Martin Hobrland, autor knihy 7 pádů od odpadu: Naše domácí třídění odpadu nechrání životní prostředí. Pouze částečně snižuje negativní následky našeho životního stylu. Třídění odpadu a recyklace je v současnosti doslova tím nejmenším, co můžeme v rámci naší konzumní společnosti pro náš vlastní svět dělat.

Tereza Kos Černá, Aleš Kauer