Scapinova labutí píseň

Horácké divadlo Jihlava uvedlo na podzim v rychlém sledu během necelého měsíce hned tři premiéry. Patrně v předtuše, že druhá vlna koronaviru znovu na delší dobu divadla zavře. Po kompozici Martinů – Česká rapsodie Bohuslavova a Ibsenově Hedě Gablerové to byla na počátku října Molièrova Scapinova šibalství. Jihlavské scéně slouží ke cti, že nic nebylo ušito horkou jehlou a že se všechny tři žánrově různorodé inscenace vyznačují promyšlenou dramaturgií i řadou výrazných hereckých výkonů, což jednoznačně svědčí o síle tamního divadelního týmu. O to větší škoda, že po jarní vynucené pauze musela být divadla skutečně znovu uložena k ledu a jsou v lepším případě odsouzena k náhradním (netvrdím náhražkovým!) formám sdělování bez přímé účasti diváků.

U podobných kusů, jako je komedie francouzského klasika, se inscenátoři vesměs zabývají otázkou, jak je lépe přiblížit současníkům, neboť problémy, které se v nich řeší, jsou neaktuální a často nesrozumitelné. Jde o divadelní aggiornamento, „zdnešnění“, které mnohdy bohužel zůstává u vnějškových nápadů (Hamlet s mobilem, středověcí pochopové jako dnešní kravaťáci apod.). A tak tedy jakousi předehru ke Scapinovým šibalstvím tvoří výjev z divokého svatebního mejdanu jakoby utrženého z řetězu – a poněkud nepřehledného. Po scéně se sice roztomile překutálí popelnice uvnitř s mladým párem v objetí, ale ostatní účastníci jsou až moc názorně sťatí, ne-li přímo sjetí. Dojem anarchie však s vlastním představením naštěstí rychle mizí.

Jihlavská dramaturgie nápady přímo srší, ale nezůstává pouze u nich. Děj nepřenesla do světa světských, tedy kolotočářů, náhodou, neboť jde o prostředí, ve kterém ještě fungují staré rodové patriarchální i stavovské struktury. Jde-li synek žádat tatíčka o ruku dcery, není to legrace. Je-li jeho žádost zamítnuta, propadá stejně jako Oktáv nefalšovanému zoufalství. (Zatímco v našem zesvětštělém světě se snoubenci obyčejně požádají o ruku mezi sebou navzájem a žijí spolu, dokud je nový vztah nerozdělí.) První z otců, Argant (Lukáš Matěj), je drobný mafián a trochu machistický podnikatel, druhý, Geront, je v podání Zdeňka Stejskala křiklavě postrojený westernový pistolník u pouťové střelnice. Sluhové jsou výraznější než jejich mladí páni Oktáv (Michal Kraus) a Leandr (Jan Burda), což je nasnadě: řeší za ně jejich problémy, a musí proto celoplošně nasazovat svůj důvtip: Ondřej Šípek jako Silvestr velice efektivně uplatňuje své pohybové talenty a místy je i šibalštější nežli introvertní Scapin Mariána Chalányho – jeho změkčující slovenský přídech není nepříjemný, ale herec by právě v rodné slovenštině patrně lépe rozehrál „lišácké“ akcenty své postavy. Protipólem lyricky křehké Hyacinty (Svetlana Hruškociová) je Zerbineta v podání Kláry Anny Satinské, která občas připomene cikánské „jinobytí“ své postavy typickou modulací v hlase.

Jihlavské představení nepostrádá kratochvilnou lehkost, při které často vzniká dojem, že vše, co se děje, je dílem okamžikové improvizace. „Umírající“ Scapin v závěru odprošuje Geronta za příkoří, které mu záměrně způsobil. Původně měl na něj údajně spadnout kus labutě z kolotoče a smrtelně jej zranit. Inscenátoři v Jihlavě měli vše dobře vymyšleno, ale pandemie si vynutila aktuálnější řešení: nezničitelný šprýmař pochopitelně umírá na koronavirus. A když úplně nakonec kolotočáři odjíždějí na další štaci, všichni mají na tváři roušku. Smutek jako z labutí písně. Už aby byl leden, bude lépe. Ale bude lépe?

Horácké divadlo Jihlava – Molière: Scapinova šibalství. Překlad Jiří Žák, režie Martin Tichý, dramaturgie Jaroslav Čermák, hudba Mario Buzzi, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková. Premiéra 3. října 2020.