Silné dokudrama snad otevře i debatu o současnosti naší Jihlavy

Spoluautoři Bára Jandová (dramaturgyně HDJ) a Michal Skočovský (umělecký šéf HDJ) přivedli na Velkou scénu jihlavského divadla žánr dokudramatu.
Ten se už za poslední dobu spolehlivě usadil na Malé scéně. Novinka, jejíž autoři si dali za cíl divadelně uchopit zásadní etapy ze života Jihlavy za posledních osmdesát let, ale ukazuje, že dokumentární drama může mít v Jihlavě otevřené dveře i do velkého sálu. Po premiéře se tleskalo vestoje, a hlavně zcela zaslouženě.
Tedy, ne že by šlo o aplaus frenetický a nadšeně halasný. Byl spíše trochu zaražený. Důvod je nasnadě. Publikum totiž při děkovačce ještě stále vstřebávalo naléhavé sdělení celého kusu. A k tomu ještě v hlavách zpracovávalo jedno z vůbec nejpůsobivějších inscenačních finále, jaké bylo za mnoho let na scéně Horáckého divadla k vidění.
To ale předbíháme. Na začátku inscenace zavádějí divadelníci publikum do předválečných let. Odtud začínají pátrat po kořenech současných Jihlavanů a po základech přetrvávající atmosféry města – atmosféry uzavřené, odtažité a jaksi „tvrdé“, jak ji mimojihlavští zhusta definují.
Možné důvody takového charakteru města autoři hry uvěřitelně odkrývají v jeho pohnuté a složité novodobé historii. Především se jim podařilo vytipovat výrazné a zásadní momenty - rok 1939 a nástup fašismu, válečná léta (a zdaleka ne černobílý přístup jihlavských Němců), poválečný odsun a řádění samozvaných revolučních gard, hrůzu komunistické totality, plytkost normalizačních sedmdesátých let, devadesátky…

Pohledy z bytu
Dějiny města nechává hra M. Skočovského a B. Jandové plynout v pohledu z jediného bytu, kdesi naproti Grandu. Výsledná koláž přitom není žánrově přísně jednotná. Forma jednotlivých epizod se do jisté míry mění, k dobru výsledného efektu vždy reaguje na to které téma.
Na začátku je to např. takřka klasicky činoherně vyprávěný emotivní příběh třicátých, a válečných čtyřicátých let. Vzápětí je ale skvěle zvolena forma až reportážní, která umožňuje věcně a silně předat do hlediště sdělení o průběhu činu jihlavské pochodně č. 3, Evžena Plocka.
Data, čísla, statistika. Časový sled děje, jak se odehrával na Velký pátek roku 1969 – Plockovy poslední desítky minut, kavárna Alfa - pivo a rum, dvě lahve ředidla. To vše proloženo filozofickými a politickými postoji, autentickými citacemi. Dramatičnost divadelně skvěle vygradovaná až k nevyhnutelnému finálnímu bodu.
Časy estébácké hrůzovlády jsou vzápětí vykresleny vlastně drobnější, ale herecky skvěle propracovanou (Lukáš Matěj a Josef Kundera) etudou výslechu kostelníka z chrámu Nenebevzetí Panny Marie. Osobou zájmu je tu pro StB akademický sochař Jaroslav Šlezinger (1911 – 1955) - další komunisty zmařený život z jihlavské elity 20. století.
Následně divadelníci nahlížejí na polovinu šedesátek, kdy se dveře začaly otevírat novým tvůrcům. V bytě na jevišti se odehrává komorní filozofický rozhovor o povaze českého národa, a posléze intimní bytová mše ve dvou. A málem symbolicky, jen pár hodin po premiéře jihlavské inscenace, vyvolá reálný odchod Vlasty Chramostové vzpomínky na atmosféru disentu a bytových divadel té doby. Síla náhody, platnost divadla.

Odboj z divanu
Vyprázdněnost sedmdesátých let pojímají autoři hry o jihlavské historii formou divadelní anekdoty (a ne jenom proto, že právě na vyprávění protirežimních frků je v téhle scéně vše postaveno).
Jak poznamenal před premiérou M. Skočovský, je právě prázdnota nejsilnějším dojmem, který nám z téhle doby zbyl. Nedělo se vlastně nic, co by se dalo divadelně uchopit jako nosný prvek. Autoři ale přece jen nakonec nalezli čecháčkovský anekdotický „tichý odboj z divanu“ jako cosi, co je pro tuhle dobu spojující a typické.
V téhle kapitole tedy zaznívá z hlediště smích. „Byt“ se mění na „kvartýr“, a k tomu všechny ty fronty na všechno, podpultovky, chaty, luncheonmeaty a bůčky.
Smích ale v humorném dialogu manželské dvojice (další herecká lahůdka v podání Lucie Sobotkové a Petra Soumara) postupně hořkne. Zůstává jen pachuť marnosti, beznaděje a rezignace, jak si ji ze sedmdesátek ještě velmi dobře pamatujeme – tedy pokud se zpět nedíváme přes skla „růžových brýlí ztraceného mládí“.

Citlivé téma
Ani porevoluční dobu novinka jihlavského divadla prvoplánově neadoruje. S postavou někdejšího jihlavského Němce Heinricha (Milan Šindelář), který jako dítě musel odejít s odsunem a nyní v doprovodu vnoučka prochází vybydleným bytem, někdejším domovem, se kruh symbolicky a nápaditě uzavírá. Na scéně zaznívají zdánlivě triviální, ale platná poselství: Divadlo je lepší než válka…, mluvit spolu je lepší než mluvit o sobě…
Divadelníci otevřeli velmi citlivé téma současné Jihlavy, v níž je v poslední době možno zaslechnout i z úst patriotů (možná už někdejších) věty o pocitu, že se v ní přestávají cítit doma. Možná tak nová inscenace otevře i vyhraněnou diskuzi, což je ostatně jeden z úkolů divadla ve zdravé společnosti.
Mnozí Jihlavané totiž ve svém městě přestávají rozumět tomu, jak se za třicet let v zásadě nepohnula jeho kulturní tvář. Jak bylo centrum odcizeno samotným Jihlavanům a jak zoufale nefunguje. Jak přetékají odpadkové koše v parcích i turistických lokacích, jak se ženy časně ráno bojí chodit centrem a raději vystupují o dvě zastávky dříve, než by se vystavovaly obavám z pospávajících bezdomovců a ataků agresivních, popravdě většinou etnicky jednolitých skupinek. Divadlo nás nutí uvažovat o městě z pohledu posledních desítek let, ale i prizmatem současnosti.
Vyznění samotné inscenace podtrhují výstižná i praktická scénografie s využitím přestavitelných pokojů na točně, báječná hudba Ondřeje Mikuly, mnohdy skvěle znějící němčina i využití velkoplošné projekce. Snad jen škoda toho rušivého skladu po celé šířce „promítacího plátna“, ale lze pochopit, že při takových rozměrech jde o technický problém.
Autentické dobové fotografie (vlastně jakési pohledy z okna bytu) dění skvěle doplňují a dávají mu kontext, ať už jde o fašistické fangle se svastikami na budovách, anebo náměstí rozkopané pro základy obludného Prioru. Detailní záběry z ruční kamery na scéně zase v reálném čase zvyšují napětí a zvýrazňují děj.
Snad jen ve dvou momentech (v úvodní válečné scéně a v anekdotické smršti) diváka napadne, že „tady by se dalo trochu škrtat“, že děj se stává malinko rozvleklým. Další reprízy pak jistě přinesou více klidu i ostruhy zkušeností některým dětským hercům, kteří se v novém kuse odvážně postavili vedle profíků před zaplněný sál.