Cabanova adaptace Flauberta se šklebí na dobu produktovou, spotřební a obalovou

Gustave Flaubert se hraje i nehraje na velké scéně Horáckého divadla. Nová flaubertovská adaptace Paní Bovaryová pokračuje v nákupu (z pera a v režii osobnosti současného českého uměleckého světa Šimona Cabana) je totiž natolik svébytným tvarem, že lze hovořit o originálnosti divadelního „produktu“.

Tohle ošklivé slovo si v souvislosti s touto konkrétní inscenací dovolme, ještě na něj dojde. A v té souvislosti zmiňme hned na úvod asi nejsilnější okolnost celé této románové dramatizace směrem k divákovi. A tou je pocit, že jde o snad nejpřirozenější přerod letité klasické předlohy do zcela současného výstupu, jaký se na scéně jihlavského divadla objevil za poslední desítky let.

Jako by román o slušně zabezpečené ženě (která však v nudě a neukojené romantické ambici hledá svůj postoj k životu, postupně ztrácí půdu pod nohama a destruuje své okolí i sama sebe) nebyl napsán před nějakými 160 lety, nýbrž někdy loni na jaře.

Ani jihlavská inscenace přitom není žádnou přímou obžalobou Emy Bovaryové (v tomto případě je z mladé Emmy Ema na prahu středních let a z jejího manžela Charlese je Karel).

Naopak, dalo by se říci, že postavu jejího manžela, lékaře mizejícího na celé dny ze satelitu za městem za svými pacienty, vykresluje inscenace v až zkarikované podobě jako hlavního původce následných událostí. Po boku zamilovaného, nicméně antierotického mouly a slepého zapapučovaného nepochopa vlastně nemá tahle vášnivá žena jinou cestu, ať už si ho vzala z jakéhokoli důvodu.

Několik rovin, to celé na druhou

Originalita Cabanovy divadelní adaptace spočívá zejména v pohledu na příběh z několika rovin.

Hrdinové tady žijí životy Flaubertových postav doslova přesazené do dnešní doby. Hrdinka čte zprávu od svého milence a chystá se v duchu původního textu vsunout milostný lístek do trhliny venku na terase, v reálu ale celá komunikace probíhá ve zcela současné rychlometodě, totiž po esemeskách.

Autor a režisér v jedné osobě tak ctí textovou předlohu, podtrhuje časovou univerzálnost obsahu příběhu (tohle se prostě děje v roce 1856 i v roce 2024) a zároveň staví do zorného pole diváka naprostou odlišnost formy a metod užívaných v těchto dvou časových rovinách (esemeska odejde ve vteřině a není potřeba riskovat běháním po zahradě a nějakým ukrýváním dopisů).

Aby toho nebylo málo, zaznívají přímé citace z Flauberta ještě v další rovině. Místní divadelníci se totiž v kostele pustili do inscenování Paní Bovaryové.

A tady se pak v jakémsi ještě znásobeném principu divadla na divadle, to celé na druhou, doslova stírají hranice mezi scénářem a reálným životem herců. Autor prostřednictvím postav aktualizuje či doplňuje původní předlohu a ještě pobaví diváka, když hercům vloží do úst komentář, že takhle to Flaubert nenapsal.

Doba se změnila

Těch rovin je tu ale dokonce ještě víc. Někdy stačí i jediná nenápadná glosa, a je rozehráno celé další velké téma.

Je to vlastně čiročirá společenská satira (čili ironická kritika nedostatků a záporných jevů, jak zní zhruba definice), když se např. až v samém závěru divák z jediné lakonické poznámky uklízečky v podání Terezy Otavové dozví, že tahle služebná bytost je někdo, kdo by měl ve správně fungující společnosti díky svému vzdělání zastávat docela jiné místo, než posluhovat jakési paničce. A najednou spousta již odehraných situací dostává zpětně docela nový rozměr. Klidně byste mohli rozehrát celé navazující představení na nové téma.

A kdo by chtěl hledat ještě další okolnost inscenace, může ji objevit ve velmi rozličném společenském přístupu k provokativnímu tématu v polovině 19. století a dnes.

V době, kdy za erotický či dokonce pornografický text byla považována zmínka, že „muž zahlédl pod lemem její sukně kousek lýtka nad kotníkem“, vyvolal Flaubertův realistický román skandál a autor byl pohnán před soud. Při vědomí, že nejméně ve třech inscenacích HDJ z poslední doby jsou jako herecká vyjádření bez jakéhokoli diváckého problému využity takřka nahota a náznaková kopulace na scéně, by se tento moralistní soud nejspíše pominul.

Realita marketů

Jestliže byla řeč o inscenaci jako o produktu, pak právě s tímto pojmem, přesněji s fenoménem reklamy na produkt, vlastně jihlavská adaptace Paní Bovaryové skrytě pracuje jako s jedním ze základních témat.

Je to lehce náročné na pozornost, ale je to zábavné, jak se celý příběh daří přehrát do naší „komerční reality“ a nacházet průniky zdánlivě tak odlišných dob.

Půjčky, exekuce, a třeba i takové sezónní trendy, to jsou asi „radosti“ nadčasové. Hrdinové dobově přesazeného příběhu se ale potkávají i s fenomény, jako jsou nákupy přes internet a zásilkovna, mobilní telefony, developerské projekty, internet, Wobenzym, korporát, selfie, výluka, nekonečné seriály, dotace, duhoví a nebinární lidé…

Do kontrastu k romantickým rozhovorům o duši a bohatství života a o morálce se tu staví realita našich obchodních center a supermarketů. Tlak naší dnešní společnosti (splň si svá přání, kup si a pořiď po čem toužíš, jedno jestli ženu, nebo předmět) se vedle osobní roviny příběhu postupně prosazuje jako hlavní téma představení.

Tím spíše, když projekce reklam a otravných motivačních spotů na plátno v zadním plánu hracího prostoru zůstává prakticky neustálou kulisou dění. Stejně, jako se před nimi už nemáme kam schovat v našich současných reálných životech. Jsou všude a stále. Všudypřítomnost reklamního smogu je v reálu tak agresivní, že už jen pojmenováním tohoto stavu zapadá Cabanova inscenace bez problémů pod zastřešující motto letošní sezóny HDJ „Nedělejme si násilí“.

Co chtít od života

Tlaky na člověka tu jsou v každé době, čteme v inscenaci. Mění se jen zdroje zaručených informací o tom, co bychom správně měli od života chtít.

Odkudsi z internetu se na hrdinku příběhu hrne chytré mudrování na téma „deziluze romanticky založené ženy“, a osamělé domácí cvičení kdesi uprostřed luxusu podnikatelského baroka jí pak jako program a životní náplň dlouho nevystačí.

Mimořádně náročné ztvárnění titulní postavy svěřil Šimon Caban absolventce činoherectví na JAMU Kamile Zetelové (působila v Divadle Radost a v brněnském Buranteatru, od roku 2015 spolupracuje se Slováckým divadlem v Uherském Hradišti, v Jihlavě hostuje).

Režisér pracuje odvážně a efektně s ženským charismatem představitelky. Její herecké uchopení Emy Bovaryové směřovalo při premiéře k jistotě a přirozené uvěřitelnosti postupně, zejména pak v silném emočním závěru.

Pozornost na sebe v průběhu inscenace strhává rovněž postava věřitele Lheureuxe v podání Jakuba Škrdly. Postupně dostává zásadní prostor a stává se vedle titulní postavy až hlavní figurou, která v sobě nese cynickou stránku naší současné společnosti. Postavě dopomáhá i významově přesný a vizuálně působivý divadelní prvek v podobě rudé ďáblovy masky na kontrastu bílého obleku.

Po premiéře zazněl dokonce poznatek či názor, že Lheureuxovy vlasy do čela, rolák a pohledy přes horní hranu obrouček výrazných brýlí jsou typickými atributy vizuálu jistého současného politika, pro něhož jsou cynismus a prosazování života na dluh doslova životní modlou.

Už záhy po premiéře je zkrátka zřejmé, že inscenace Paní Bovaryová pokračuje v nákupu bude patřit k titulům, které vyvolají dosti pestrou názorovou debatu.

Ta může mít charakter genderový, anebo se ve výkladu příčin a důsledků neshodnou lidé z různých názorových „bublin“, dokonce tedy snad i z rozličných politických, společenských či ekonomických prostředí, anebo životních etap.

Ale schopnost vyvolat názor a diskusi je přesně tím, po čem má umělecký tvar tohoto typu a žánru prahnout, co jej dělá zajímavým. Nové inscenaci se to daří, a zdravá společnost má takovou debatu unést.

Brutální finále

Inscenaci Paní Bovaryová pokračuje v nákupu uvedlo HDJ na Velké scéně jen týden po premiéře Oblomova na své Malé scéně. Jde vlastně o svého druhu „dvoják“, vzájemně se doplňující inscenace.

Obě vycházejí ze světové klasiky poloviny 19. století (Gončarovův Oblomov vydán 1858, Flaubertova Paní Bovaryová v Revue de Paris 1856 a knižně 1857). Obě řeší (velmi rozdílné) životní postoje a motivace svých titulních hrdinů, obě hledají odvážná řešení v aktualizacích, obě pracují s posunem v čase směrem k dnešku.

I z pohledu diváka spolu oba tyto divadelní tituly a jejich tvůrci „komunikují na dálku“. Skvěle se doplňují, a tak lze dvojí cestu do hlediště jen doporučit.

Flaubertovská adaptace Paní Bovaryové nedává odpovědi, ale o to intenzivněji klade otázky po příčinách, důvodech, po odpovědnosti. Přispívá k tomu i odvaha tvůrců zvolit až brutální finále, které velmi silně a s mimořádnou divadelností pojmenovává vítěze, ale i ty, kteří prohráli.

Jejich osud je zobrazen dosti bez obalu, a nakonec přece s obalem. Závěrečné obrazy tak vlastně přinášejí vedle řady otázek i jednu odpověď, jeden vyřčený názor. Jsou šklebivým, ale výstižným úsměškem nad naší dobou zasvěcenou výběru produktu, objednávce, obalu, zásilce a spotřebě.