Ztrojený Macbeth je svého druhu experiment

Je to recyklace myšlenky, která se nabízela už v předchozí sezóně Horáckého divadla, nicméně i po premiéře nového jihlavského Macbetha se nabízí konstatovat, že HD_J trefuje v poslední době témata s takovou přesností, jako by při tvorbě dramplánu pro nadcházející sezónu hleděli dramaturgové u stolu do věštecké koule. Týká se to celého tematického zastřešení probíhající 84. sezóny. Ale pro zařazení a pojetí Macbetha to platí speciálně.  
Přiznejme si ovšem zároveň, že vymezit se v dnešní době vůči násilí (a zaměřit se na pojmenování a rozklíčování jeho principů, zdrojů, důsledků a dalších okolností) zase nevyžaduje až tak nadpřirozené schopnosti. Je totiž bohužel (zase) přítomno všude kolem nás. I ve století, které jsme alespoň v našem geoprostoru ještě před několika málo lety naivně považovali za definitivně humanizované, stabilní a bezpečné, zasahuje do našich životů snad ještě drsněji, než bychom si před časem vůbec dovedli představit. 
Důležitější se ale jeví ta dramaturgická trefa HD_J, která specificky akcentuje brutalitu násilí a její posun do podoby čehosi „v rámci normy“, čehosi běžného, co se prostě děje, co se (opět) stává součástí našich životů. Čehosi očekávaně přítomného, už nepřekvapujícího.   
Že v tomto jihlavské divadlo dokáže být zcela aktuální, potvrdilo už před vypuknutím konfliktu na Ukrajině. Nyní se tento zásah zařazením a zejména autorskou aktualizací Macbetha zopakoval přesně v době nepředstavitelného násilí ze strany palestinských vrahů v prostředí izraelských kibuců.
Samozřejmost brutality
Připomeňme jen v kostce, že tu jde o Shakespearův příběh o uchvácení skotského trůnu, a že ve své The Tragedy of Macbeth z roku 1606 se alžbětinský dramatik nechal volně inspirovat historickou postavou skotského krále Macbetha I. (1005-1057, doba vlády 1040–1057). Zcela stranou ponechme, že skutečný panovník Macbeth zřejmě vlastně vůbec nebyl oním tyranem či vrahem, jak jej vykresluje hra, že se jím stal v běhu staletí až chybným historickým výkladem. 
Zetelova inscenace se totiž svým pojetím nezaměřuje pouze na samotný příběh převzetí moci za pomoci násilí, ale právě na „samozřejmost brutality“, anebo ještě spíše na vývoj vztahu k násilí v průběhu celého jednoho tisíciletí. 
Tvůrci inscenace k této jevištní úvaze použili princip ztrojení. V jediném momentu jsou tak na jevišti neustále přítomny hned tři dvojice ústředního páru, které své motivace a činy pojímají prizmatem svých časů.
Macbetha a Lady Macbeth tedy ztvárňují František Maňák s Barborou Bezákovou (pár z roku 1006, z doby narození reálného Macbetha I.), František Mitáš s Šárkou Šildovou (1606, doba Shakespearova) a Petr Soumar s Lucií Sobotkovou (pár z roku 2026).
K přehlednému časovému zařazení párů do jejich historických rovin stačí inscenátorům kostýmy a jednoduché scénické prvky – ještě takřka pohanský motiv kamene, renesanční nóbl úbor a křesla, anebo současná moderní ložnice. Časové zařazení i smrtící účinek v sobě mohou nést symbolické předměty - dýka, brk na psaní i mobil, přijde na historickou dobu. O vše ostatní už se postará samotný text hry.  
Divák je vlastně vtažen do jakéhosi jevištního experimentu. Do zkoumání, jak budou shodné vražedné motivace, argumenty a činy vyznívat v provedení postav, které si divák sám ve své hlavě propojí s kontextem a atmosférou různých historických etap, jak je sám vnímá.  
Takovému přístupu nelze upřít originalitu. Přináší do hry nové silné prvky i pro ty, kteří už třeba vnímají alžbětinské příběhy jako příliš zjednodušené „šermírny“ neodpovídající současnému modernímu divadlu, anebo je pro ně Shakespeare autorem, který pro sice silnou, ale od počátku zřetelnou myšlenku používá až příliš básnické obrazy, jež mohou leckterého diváka dnešní esemeskové éry zahltit. 
Čarodějnice mimo čas
O to silněji a zřetelněji v aktuální inscenaci Macbetha vyznívá pojetí trojice postav čarodějnic z vřesovišť. To ony vlastně věštbou probudily zlo a daly do pohybu činy Macbetha a Lady Macbeth. A ony se také stávají vykonavateli morbidních činů. 
Čarodějnice v podání herců Stanislavy Hajdukové, Jakuba Škrdly a Stanislava Gerstnera jsou tu jakýmisi bezpohlavními, přesně nezařazenými bytostmi. Právě ony propojují inscenaci (někdy s až zarážejícími detaily) s paralyzující brutalitou současného dění, když si „dají lajnu“ a následné vlastní provedení vražd pojímají jako běžnou věc, jako dekadentní mejdan. 
Provádějí je s naprostým cynismem, bez sebemenšího náznaku úcty k oběti, dokonce s prvky hrdosti na své činy. „To se nám to rozjíždí…,“ smějí se nad obětí, které nedají šanci.     
A po návratu z divadla vlastně na diváka obdobné záběry vyskočí na internetu ve zpravodajství z reálného dění dne. Doslova v přímém přenosu či záznamem z mobilního telefonu. Hned vedle zpravodajství z demonstrací v centrech západoevropských měst, jejichž účastníci vrahy otevřeně adorují.  
Inscenace Macbetha těží ve své atmosféře také z mimořádně silné zvukově-hudební složky. Zároveň se ovšem lze ztotožnit s některými popremiérovými pochybami, které zazněly ve veřejném prostoru, zda zejména v úvodu nemůže být její princip časového ztrojení pro diváka nepřehledný. 
Těžko se vžít do situace diváka, který přichází do hlediště předem neobeznámen se samotným dějem hry a s uplatněným dramaturgickým principem ztrojení. Chvíli asi může být docela zmaten. 
To ovšem nesnižuje respekt k režijní a dramaturgické odvaze, ke snaze oslovovat diváka atraktivním a novým způsobem. Dát mu nové možnosti pohledu na klasiku i na aktuálnost její myšlenky. 
Ta je v tomto případě zřejmá. Zlo a brutalita zvířete jménem člověk jsou absolutně nadčasové. Mění se jen zcela nepodstatné vnější kulisy. Týká se to i nás, naší doby a našeho životního prostoru. Shakespeare by měl pořád o kom psát.