Dva konce jedné irské hole

Horácké divadlo Jihlava zahájilo novou sezonu hrou Martina McDonagha Mrzák inishmaanský, s tamním souborem ji nastudoval hostující režisér Mikoláš Tyc. Současný britský dramatik irského původu ji napsal už před více než čtvrtstoletím a v repertoáru ji od té doby měla také celá řada našich scén. Její děj se odehrává v nejzapadlejším zapadákově na jednom ze dvou menších Aranských ostrovů (jsou celkem tři) irského západního pobřeží.

Autor, který je rovněž filmovým režisérem, vychází ze skutečné události: v roce 1934 dorazil na ostrovy slavný autor filmu Nanuk, člověk primitivní Robert J. Flaherty, aby pro Hollywood natočil film o zdejším svébytném lidu a tamní drsné krajině.

Hlavní postavu Mrzáka Billyho ztvárnil hostující Jakub Rezek. Billy by měl být introvert čtoucí knihy, jehož na druhé straně bližní „čtou“ jako zevlujícího budižkničemu zbůhdarma pozorujícího krávy na pastvě. Ani se o sebe neumí postarat – je ve svěřenecké péči dvou „tetiček“ ujavších se siroty, sester Osbournových. Lucii Sobotkové coby praktičtější Eileen i Lence Schreiberové jako introvertní Kate, která má po vzoru starých druidů disponovat schopností rozmlouvat s kameny, se podařilo svým rolím vtisknout elementární věrohodnost – v obou případech jde o dlouhodobé opory ansámblu.

Většina obrazů se odehrává v jejich krámku, koloniálu, kde se postupně objevují další persony – místní „agentura“, sběratel drbů Johnny Pateena (Lukáš Matěj), organizátor výpravy za filmaři vdovec Bobík Bobby (František Mitáš), dětina Bartley (Petr Šindler) toužící po dalekohledu nebo místní doktor (Ondřej Šípek). Výkony vesměs věrohodné, postavy z jednoho kusu; horší je, že představení občas chybí souhra mezi nimi a vůbec potřebný tah.

V současném jazyce řečeno se vyloučený Billy pokusí o svéráznou „inkluzi“ vlastními silami a pomocí podvodu: zfalšuje si lékařské potvrzení, že mu vzhledem k nevyléčitelné nemoci zbývá několik měsíců života, aby se mohl ucházet o roli mrzáka a aby mohl vůbec odplout na konkurz – vynalézavý Marek Cpin vybavil přístavní scénu mimo jiné bytelným modelem plachetnice. Billy se ovšem nevrátí jako vítěz, nakonec jej krutým způsobem dostihne jeho vlastní lež. U většiny postav je, odhlédneme-li od občasného přehrávání, celkem v pořádku, že jsou jakoby z jednoho kusu – ovšem až na Rezkova Billyho. Herec si od počátku svůj výkon poněkud zjednodušuje, příliš se vkládá do vnější podoby, zdůrazňuje tělesný hendikep, což hodně (ne-li zcela) zatarasuje přístup k vnitřnímu člověku. Ani Svetlaně Hruškociové se moc nepovedla postava Heleny – to není irské děvče s proříznutou pusou, je vidět, jak se nutí do rázných gest, takže když při setkání s navrátivším se Billym žensky zjihne, snadno lze tuto cenu útěchy pro nového „hrdinu západu“ přehlédnout.

Heinrich Böll v Irském deníku z šedesátých let píše o drsném, ale nezlomném optimismu Irů – přišel jsi o ruku, no a co má být? Ještě ti přece celá jedna ruka zbývá! V McDonaghově černé tragikomedii se tento optimismus přímo vzorově „zvrací“ ve svůj protiklad. Je v tom rozpor? Nemyslím si, jde jen o dva konce jedné irské hole. Přehlédneme- -li tento paradox, hrozí, že nám pokus uchopit irskou realitu vyzní jako špatně vyprávěný vtip – tentokrát o Irech.

Horácké divadlo Jihlava – Martin McDonagh: Mrzák inishmaanský. Překlad Ondřej Pilný, režie Mikoláš Tyc, dramaturgie Barbora Jandová, scéna Marek Cpin, kostýmy Petra Krčmářová. Premiéra 16. září 2023 (psáno z reprízy 18. září).