Po zármutku přijde štěstí?

Inscenace, která si pohraje s vašimi emocemi a vyprovodí vás z divadla se spoustou depresivních myšlenek – takové jsou Šepoty a výkřiky Horáckého divadla v Jihlavě. Režisér Jakub Čermák adaptoval filmový scénář slavného švédského filmového a divadelního režiséra, spisovatele a dramatika Ingmara Bergmana.

Na začátku představení se na forbíně objeví osm postav, jedna z nich, na smrt nemocná Agnes, drží objekt podobný kameni nebo černému lidskému srdci. Vzadu visí opona, která připomíná stěnu pokoje s tapetou kouzelného lesa. Posléze je vytažena nahoru do provaziště a za ní se objeví prostor připomínající starý dětský pokoj. Stojí tu postel nebo spíš hromada navršených starých hadrů. Agnes na ní leží, křičí bolestí a únavou. Někdejší dětský pokoj teď připomíná spíš izolační bunkr se zatuchlým smradem, který se návštěvníci čas od času pokusí rozptýlit rozprašovačem.

Agnes má těžkou formu rakoviny. Je zbídačená, unavená a omámená nemocí, což její představitelka Šárka Býčková citlivě znázorňuje především tělesnými prostředky: tělo Agnes se svíjí v bolestech jako had, který se snaží vyprostit z rukou nepřítele. Nádor v podobě obřího zkamenělého srdce, které nemocná svírala na začátku, narostl do nestvůrných rozměrů a visí nad jejím znetvořeným tělem coby obrovský temný mrak, k němuž je nemocná připoutána provazem a který jí brání ve štěstí a radosti, jež potřebuje jako kyslík.

Agnes přicházejí v posledních dnech života podpořit její dvě sestry, Karin (Barbora Bezáková) a Marie (Stanislava Hajduková). Oděny do nádherných šatů evokujících období tzv. druhého rokoka v druhé polovině devatenáctého století řeší každodenní starosti i své milostné vztahy. Agnesina rakovina jim stojí v cestě, představuje nesnesitelné břemeno, jež redukuje život rodiny na jedinou věc – nemoc. Přitom nejde jen o rakovinu, ale i o nezdravé vztahy, kvůli nimž obě sestry zdá se ztrácejí smysl života (Marie podvádí svého muže Joakima s lékařem, Karin už se svým manželem Fredrikem nechce spát, takže ji znásilní).

Jedinou osobou, která si v této domácnosti dokázala zachovat zdravý rozum, je služebná Anna. V sugestivním podání Lenky Schreiberové jde o ambivalentní postavu: na jednu stranu působí bezcitně a hrubě (neustále kouří, neprojevuje žádné emoce), vše dělá jakoby automaticky, na druhou stranu se zdá, že jako jediná chápe Agnesino utrpení a může jí usnadnit cestu ke smrti. Svědomitě se o umírající stará a stává se prostředníkem mezi tou částí Agnes, kterou nemoc ještě nezabila, a jejími sestrami. Občas dokonce dokáže zmírnit její bolest: symbolicky na chvíli podrží kámen a Agnes ožije, je schopna komunikovat, vidět, cítit ostatní, dokonce se smát. Působí to jako osvícení, a právě během těchto chvil jsou sestry schopny spolu komunikovat. O čem? Společně vzpomínají na svůj bezstarostný život. Oblečou se do moderních šatů, zpívají, tančí, líčí se. Ve svém deníku Agnes píše: Jsme zase spolu, jako za starých časů. Cítím se mnohem líp.

Štěstí se tu objevuje pouze v kontextu minulosti, jako určitá nostalgie. Má však tato rodina vyhlídky na budoucí štěstí? Nebo jsou radostné dny v nenávratnu a budoucnost tvoří jen smrt a smutek? Pojem radosti je v představení značně zkreslený. Lidské štěstí je poníženo a působí amorálně a hříšně, zármutek se stává svatým.

Inscenace je paradoxně plná komických situací, které mi připadaly spíše nevhodné: Fredrik, manžel Karin, se v jedné scéně se převlékne za klauna, což v domě opanovaném smutkem působí obzvlášť nepřípadně. Muž také často žertuje ve vážných situacích, třeba i na Agnesině pohřbu: Hezky hrály, biskup dlouho neřečnil. Byl nastydlý, tak jsme se vyhnuli projevu. Nevěděla jsem, co v takových momentech cítit: jestli se mám smát, nebo být smutná. Podobný pocit absurdity vyvolávaly sekvence, v nichž si postavy čistily zuby a usmívaly se při tom jako v reklamě na zubní pastu. Jenže jejich úsměv působil křečovitě, téměř se měnil v úšklebek, grimasu vzteku.

Nemoc nejenže přivedla Agnes do hrobu, navíc připravila její blízké o emoce, vzájemný respekt a pocit lásky. Do jisté míry jsem očekávala, že na konci představení přijde alespoň nějaká forma katarze, že se mi aspoň trochu uleví. Odcházela jsem však s pocitem, že se mi na duši usadil těžký kámen.