Rituální Regiony (No. 3)

(Uvádíme pouze část článku, která se týká našeho představení, odkaz na celý článek.)

A jsme u hlavního večerního programu v Klicperově divadle – Bergmanových Šepotů a výkřiků v úpravě a režii Jakuba Čermáka a v provedení Horáckého divadla Jihlava. Naprostá bomba! Pevně uchopená divadelní forma, razantní současný divadelní jazyk, skvělé herecké výkony všech dam (pánové trochu statovali…). Čermák v Jihlavě do té doby režíroval dvakrát, ovšem vždy v malém studiovém prostoru. Tentokrát vstoupil na velké jeviště, a to velkolepě. Bergmanovu variaci na Čechova s typicky bergmanovskými bolestnými vhledy do nitra žen a manželských vztahů posunul do ještě temnějších vrstev lidských (ženských, rodinných) zoufalství, kdy se rozpadají nejen manželství a sesterské vztahy, ale i hodnoty lidství na padrť. Starý svět se rozložil a zbyly z něj jen střepy a rozházené oděvy.

Čermák s obrovskou suverenitou pracuje se stylizovaným, a přitom vysoce civilním, věcným herectvím, využívá celý prostor scény, již postupně rozkládá, rozmontovává. Starý měšťanský pokoj mění na stavební buňku a i ta časem mizí. Využívá filmových dotáček, vypjatých výtvarných i hereckých stylizací, jež strhávají mnohou scénu do apokalyptických obrazů. Pracuje s civilním náznakem i brutálním naturalismem, s výraznou symbolikou (černý kámen jako znamení smrti, nahota jako maximální opuštění, provazy jako poslední naděje), důraz klade na syrové, drsné obrazy, jež logicky vyrůstají z daných situací. Režisér je domýšlí, emotivně – jak herecky, tak scénicky – podtrhává.

Naprosto famózní je Šárka Býčková v roli Agnes. Dokáže být bolestně útrpná, dětsky rozdychtivělá či věcná a racionální. Scény jejího zoufalství a utrpení svým nasvětelním a expresivními gesty a výrazy postav působí jak obrazy od Franciska Goyi. Ovšem i ostatní dámy – Barbora Bezáková v roli nejstarší sestry Karin (zdrcující je scéna ponižující soulože s jejím manželem v podání Mariána Chalányho), Stanislava Hejduková jako nejmladší Marie a Lenka Schreiberová jako věcná, důstojná služebná – jsou zářnými příklady soustředěného, režisérem přesně vedeného, kreativního herectví. Jsou dokladem toho, že dostane-li herec/herečka šanci hrát podstatnou postavu s velkým hereckým gestem, dokáže se jí zmocnit pevně až oko zírá a divadelník se tetelí.

Mrzuté je, že hradecké uvedení bylo s velkou pravděpodobností labutí písní této inscenace. Šlo prý o derniéru, neb v Jihlavě tento divadlení skvost svého diváka nenašel (premiéra byla 10. prosince 2022). Pokud by to bylo možné, velmi se přimlouvám za její udržení – aspoň pro výjimečná uvedení či pro zájezdy. Takovou inscenaci české činoherní divadlo léta nemělo a do Jihlavy by se na ni měly pořádat zájezdy z celé Evropy. A že údajně nebude na festivalu Divadlo v Plzni je ostudou jeho dramaturgů/dramaturgyň.