Co postava, to promyšlený divadelní portrét

Po inscenování her o básníku Janu Zahradníčkovi a skladateli Bohuslavu Martinů uchopilo HDJ další z osobností Vysočiny, staroříšského překladatele a vydavatele Josefa Floriana (1873-1941). Stejně jako v předešlých dvou případech, prezentuje divadlo publiku i v této novince text napsaný na objednávku pro jihlavskou scénu. 

I tentokrát je inscenace vhledem nejen do myšlení a příběhu konkrétní osobnosti, ale i do dějinného kontextu, reálií dané doby, do prazákladů toho, na čem stojí naše současná moderní kultura (či nekultura), kulturnost (či nekulturnost). 

V Jihlavě hostující dramatik a režisér Martin Františák předává příběh publiku prostřednictvím vyprávění Florianových synů. Za svých deset sourozenců na tatínka vzpomínají Gabriel a Jan v podání Josefa Kundery a Milana Šindeláře.

Civilně laděnými vstupy dvojice mužů, kteří již mnohé odžili a mnohé pochopili, režisér opakovaně přerušuje a zastavuje dramatický tok Florianova života (potažmo inscenace) a vytváří tím silný kontrast. Aspekty povahy hlavního hrdiny i okolností doby tím ještě podtrhuje a umocňuje. 

Zároveň ale nová hra v dialozích odrostlých synů poskytuje Florianovi – otci milosrdnost pochopení, anebo pozapomínání na leckteré jeho činy, přístup k rodině a k okolí, na jeho složitost a svéráz.

Život venkovský

Inscenace Poklekni před duší padne do noty tomu typu diváka, který oceňuje hledání ryze divadelních postupů. Pohybové rytmizace, zastavené obrazy, na jejichž pozadí se odehrává dialog, symbolika, projekce, cílené a nápadité zapojení a využívání scény, kostýmů i skvělé hudební složky. To všechno tady funguje. Opět po čase jedna z inscenací, kdy nechcete spustit oči z jeviště, aby vám některý z dobrých nápadů třeba neunikl.

I herecké výkony jako celek lze označit za vynikající, někdy až strhující. Jakub Škrdla dává svojí přesvědčivostí v postavě Josefa Floriana vzpomenout i na vlastní projekty s filozofickým přesahem, z nichž lze dávno číst, kde a v čem je nejhlubší síla jeho divadelnictví. Hned na druhém místě zmiňme výkon, a specificky zpěv Lenky Schreiberové (Františka Florianová), zde použitý jako podstatná složka jevištní hudby a výsledné atmosféry představení.

Pokračovat lze napříč hereckým obsazením - Zdeňkem Stejskalem, který za kulatými obroučkami brýlí ještě zúží svoji štíhlost v ramenou do svérázné figury petrkovského Bohuslava Reynka. Anebo Františka Mitáše, který vykreslí rozporuplnost básníka Léona Bloye, Florianova inspirátora.

A pak jsou tu Šípkův Deml, Gerstnerův Otokar Březina, Teti Antonie Florianová v podání Lucie Sobotkové, Matějův Halas nebo řídící učitel z náchodské reálky. Anebo hned několik proměn v provedení Mariána Chalányho (mimo další do Vladimíra Holana) a další. Co postava, to promyšlená režijní a herecká práce, ať už svého druhu karikatura, anebo propracovaný divadelní portrét.

Jako silný moment vyznívá také návrat hostující Evy Kaplerové v roli Vysočiny coby podstaty, zdroje a oslavy života venkovského, prostinkého a krásného, coby jeviště, z něhož Florian urputně směřuje za svým posláním, panuje nad svojí širokou rodinou a otlouká buržoazii o hlavu ten její pokrok.

Nakonec nelze nezmínit tu malou hereckou drobnost Alexandry Palatínusové a Sáry Venclovské, která při premiéře rozesmála a roztleskala publikum – totiž drobnou etudku prostinkých děvčat Krmíčkových z brněnské soukenické továrny. Potěšila!

Celý soubor HDJ ukazuje hned na prahu nové sezóny vysokou profesionalitu. Při premiéře se tak stalo i zvládnutím a „zahráním“ nepříjemné situace – vážného zranění na jevišti tak, že jej divák neměl šanci ani postřehnout.

Co když přetrvává?

Inscenace Poklekni před duší poprávu sklízí potlesk publika vestoje. Jako oxymóron může vyznívat hodnocení, že na jedné straně snese vysoké umělecké nároky, na druhé v sobě nese až edukační rozměr, který může třeba středoškolákům (ale zdaleka nejen jim) pomoci pochopit mnohé z toho, co by pro ně mohlo být jen nudnou stránkou v učebnici literatury.

Je to ale přesně tak. I poučený divák, jemuž nejsou dějiny kultury regionu lhostejné, může ve Františákově hře a inscenaci nacházet nové informace, nové motivy k přemýšlení, nové poznání a snad i pochopení.

Jednak pochopení doby, která byla v mnohém tolik jiná a v mnohém tolik stejná, jako ta naše. Doby, jíž nebylo, stejně jako té dnešní, cizí vychovávat negramotný, tedy dobře zneužitelný národ. Doby, jíž ve Florianových očích také vládli zbožňovatelé peněz.    

A pak, ve větším detailu, nabízí hra i pochopení samotného obrazu, prostředí a atmosféry Florianova staroříšského Dobrého díla, které se dnes pro mnohé z nás smrsklo do zidealizovaného encyklopedického hesla kdesi na Wikipedii.

A tak se před divákem rozehrává i mimořádně silný lidský příběh z rodiny, v níž se vstává v pět, snídá se v půl šesté a v šest je rodinná domácí bohoslužba. Příběh bez groše a v dluzích, příběh od hnoje, příběh o sedlácích a živnostnících, o Masarykovi a Stalinovi, o kočkách, o arších papíru větších než kuchyňský stůl, o lepení a sešívání stránek, o zemních jablkách, o vysočinských podzimech a létech vstřícnějších, nežli jsou zimy. O tahání uhlí, chlebové polévce a sebekontrole, o přísnosti a posměchu, co vyvolává stud dětí.

Příběh o době, která byla a už není? A co když je? Co když hluboko v nás pořád přetrvává?