Martinů – Já se tam vrátím

Horácké divadlo zahájilo sezonu 2020/2021 inscenací věnovanou světovému skladateli s rodovými i duchovními kořeny ve východočeské Poličce nazvanou Martinů – Česká rapsodie Bohuslavova. Autorem předlohy a režisérem je hostující Dodo Gombár. Jde o druhé pokračování volného dlouhodobého projektu, postupně prezentujícího život a dílo vynikajících uměleckých osobností pocházejících z pozoruhodného regionu zvaného Českomoravská vrchovina, jejichž odkaz má mnohdy nejen celonárodní, ale přímo světový přesah. V porovnání s působivým dokumentem o Janu Zahradníčkovi Jediný život z roku 2018, jehož autoři se soustředili především na přiblížení krutého údělu básníka – politického vězně z padesátých let, se scénický portrét Bohuslava Martinů výrazně posouvá ke zvnitřňujícímu divadelnímu výkladu, vypovídajícímu především o umělcově tvůrčím hledání a růstu v meziválečném období. Onen posun je možné označit jako cestu od hraného dokumentu k „divadlu faktu“.

Ani divadlo faktu se ovšem nemůže zcela vyhnout ilustrujícím a instrumentálním momentům. První část tudíž zobrazuje extrémně chudé poměry, z nichž Martinů vzešel – jeho otec byl zaměstnán jako věžný při poličském kostele a ve věži také s rodinou bydlel. Inscenace ovšem nijak nemanipuluje s ověřenými historickými údaji a navzdory nezbytnému zhuštění nejde o povrchní kaleidoskop událostí ve stylu „letem světem“. Otec (Ondřej Šípek), Matka (Lenka Schreiberová) i sestra Marie (Svetlana Hruškociová) u šicího stroje přesvědčivě zpodobňují svět každodenních starostí zbožné proletářské rodiny z českého venkova na konci 19. století. Bez posměšnosti lze říci, že chudoba cti netratí. Malý génius zneklidňuje své okolí zarážejícími otázkami a úvahami, velice záhy se začíná projevovat jeho hudební nerv – malý chlapec si například hraje se dvěma kousky dřeva, jako kdyby to byly housličky. Hlavní postavě vtiskuje od počátku podobu Jakub Škrdla – neodbytnou naléhavost dotazování malého chlapce umocňuje akcenty, jako by šlo o vzorovou figuru z čítanky. Ve skladatelově dětství prožitém na kostelní věži s pohledem daleko široko otevřeným do okolní krajiny je možné zčásti hledat klíč k jeho dílům slavícím rozbřesk stvoření – jazykem hudby v nich promlouvají prostory i věci a bytosti. Složité peripetie následujících let (krom jiných neúspěšné studium na pražské konzervatoři), hledání sebe sama, při němž si Martinů uvědomuje, že nebude výkonným umělcem – virtuosem, ale skladatelem tvůrcem, vrcholí krátce po vzniku Československé republiky v roce 1918 pražskou premiérou jeho České rapsodie.

Při pobytu ve Francii ve dvacátých letech se skladatel seznamuje se svou pozdější ženou Charlottou (Šárka Čermáková) a také s českým krajanem Janem Zrzavým. Na scéně připomínající pahorkovitý charakter rodného kraje obou umělců se ovšem malíř objevuje spolu s Martinů už zcela na počátku, přesněji ještě před vlastním začátkem představení. V rukou drží maketu kostelíka, patrně zhmotnělou vzpomínku na rodný kraj. (Jako protiváha je nad touto krajinou zavěšena velká koule znázorňující svět.) Skladatel při jejich setkání recituje úryvek z poemy Františka Halase Já se tam vrátím. A Zrzavý později umělci předpoví, že se „tam“ už nevrátí.

Josef Kundera Zrzavému typově odpovídá a skutečně není nutné, aby měl na hlavě charakteristickou čepičku. Jenže v černém baretu, v kombinaci s občasným poměřováním perspektivy spojeným s náznaky chvatného malování, působí spíše jako jakýsi krotký akademický krajinář.

Množství postav vyžaduje, že se herci často objevují hned v několika rolích. Michal Kraus nehraje pouze přítele Martinů od mladistvých let Stanislava Nováka, ale také pařížského Jiřího Muchu. Klára Anna Satinská si „střihne“ dvě zdařilé etudy (Porodní bába a pěvkyně Valoušková), ale vstupuje na scénu především jako umělcova „femme fatale“, skladatelka Vitka Kaprálová. Cítíme osudovost setkání s Martinů, vnímáme i krystalizaci jejich vztahu. Vitka Satinské je persona z jednoho kusu, jež nesnáší rozdělení. Pohybově stylizovaný „zápas“ s Charlotou o milovaného muže, ale především její náhlá a záhadná smrt – tanec na místě, vibrace a pád – patří k vrcholným místům celého představení. Jakub Škrdla znamenitě zvládá svoji postavu i v podobě dospělého muže. Z charakteristického napětí mezi slovy a gesty plyne jednou upjatost a jindy exaltovanost výpovědí. Ale především neodbytnost toho, co musí umělec, vnitřní člověk, vyslovit i přes velký ostych a váhání.

Představení provázejí citáty z děl Martinů (především z České rapsodie a Dvojkoncertu) – možná jich mohlo být víc a mohly být i delší. Doplňují je sólové party mladých hudebníků (housle, violoncello, trubka a bicí). V inscenaci skladatele občas provází Ptáček Lelek (Tamara Dikyová j. h.), záhadná personifikace, kterou vidí a s níž promlouvá pouze on sám. Je to patrně jeho anděl strážný, ale také vnitřní já, daimonion. Neobyčejně silný je závěrečný výstup, kdy Martinů v temném konci třicátých let odjíždí se ženou do Ameriky a v zákrytu za ním stojí celé společenství osob, které hrály v jeho životě nezastupitelnou roli. Nad scénou mává křídly hejno odlétajících ptáků – nostalgická připomínka rodného kraje? Už v Americe (?) skladatel ženě vysvětluje, že se nemůže pohnout, protože mu na rameni sedí ptáček s poraněným křídlem, kterého je odhodlán léčit. Tohoto „skutečného“, nepersonifikovaného ptáčka vnímá patrně rovněž on sám. Zraněná naděje na návrat? Ale zpátky se Martinů již nevrátil. Zemřel 28. srpna 1959 ve Švýcarsku.

Horácké divadlo Jihlava – Dodo Gombár: Martinů – Česká rapsodie Bohuslavova. Režie Dodo Gombár, dramaturgie Jaroslav Čermák, hudba Bohuslav Martinů, hudební spolupráce David Rotter, scéna Tom Ciller, kostýmy Lenka Odvárková. Premiéra 5. září 2020.