Goethův FAUST v inscenační úpravě a režii Jakuba Čermáka
V sobotu 22. února měla na Velké scéně premiéru inscenace Faust. Takřka čtvrt tisíciletí stará veršovaní tragédie Johanna Wolfganga Goetha patří ke kanonickým dílům světové literatury, se svými dvěma díly a dvanácti tisíci verši dost možná také mezi ta klasická díla, která tzv. každý zná, ale málokdo je četl.
Goethovo „nehratelné knižní drama“ převádí na našem jevišti do vizuální podoby a vnímání 21. století režisér Jakub Čermák, podtitul by mohl znít „cesta ke světlu“ nebo „drama nenasytného ducha“.
Faustovský mýtus fascinuje čtenáře, filozofy, teoretiky i divadelníky od doby jeho vzniku. „Neexistuje žádný jednotný, ucelený výklad Fausta,“ říká dramaturgyně B. Jandová. „Tak jako existuje spousta literárních zpracování lidové legendy, existuje i spousta vykladačů Goethova díla. Germanista Viktor Lange říká, že se žádný jiný text v historii světové literatury nevzpírá tak moc interpretaci jako právě Faust. Faust je interpretační výzva.“
Autor a režisér Jakub Čermák patří k nejvýraznějším divadelním tvůrcům své generace. Po dvacetiletém působení v rámci divadelní skupiny Depresivní děti touží po penězích je od ledna 2025 uměleckým šéfem a kmenovým režisérem Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Jeho první spoluprací s Horáckým divadlem bylo Goethovo Utrpení mladého Werthera, následovala adaptace povídek Boženy Němcové s názvem Tajemství, šílenství, podivnost, láska - obě inscenace na Malé scéně - a v prosinci 2022 adaptace Bergmannových Šepotů a výkřiků na Velké scéně.
Jakub Čermák: „Od počátku jsem věděl, že chci dělat Fausta pouze v případě, že budu mít možnost režírovat oba dva díly. Chtěl jsem zkrátka zdolat tuto velehoru, hnacím motorem byla právě snaha nějak uchopit druhý díl, který se zřídka uvádí. Najít v něm (svůj) smysl. Dořešit, co bylo s Faustem dál. Kým se stal a kde skončí. A také, jak se vyvíjí jeho vztah s Mefistem. Pro mě zůstává Faust bez druhého dílu jen obdivuhodným fragmentem.“
Čermákův režijní rukopis spočívající ve výtvarně působivé obrazivosti a emocionálně i výkladově silné interpretaci se razantně i citlivě propíše i do jeho jevištního ztvárnění Fausta.
„Proletíme malý a potom velký svět,“ říká Mefistofeles po uzavření paktu. Zatímco první polovina inscenace je Faustovou cestou za požitky, rozkošemi a vším, co ve svém vnitřním, osobním životě dosud nepoznal, ve druhé polovině inscenace prochází nenasytný egocentrický Faust „velkým světem“, v němž touží po uznání a moci, sebepotvrzení a potvrzení své lidské hodnoty. První díl inscenace, který se odehraje do přestávky, je sevřený příběhem Faustova milostného vzplanutí k dívce Markétě a jejího tragického osudu.
Druhý díl Goethova Fausta (mající svých 5 dějství) je spíše než dramatickým textem filozofickým esejem, sumou Goethovy filozofie, literárních i estetických názorů, pro současného čtenáře v mnohém těžko srozumitelnou. Nicméně už od druhé poloviny 20. století je právě tento druhý díl Fausta pro divadelníky přitažlivý možnostmi interpretace a tématy týkajícími se podmaňování přírody, vytváření umělých světů, umělého člověka – technického pokroku a budoucí AI, tématem lidské zpupnosti a pýchy, která ve jménu „dobra“ vede svět ke zkáze.
Také v naší úpravě jsme ponechali scény, které (po smrti Markétky) sledují Faustovu další cestu za úspěchem a uznáním svého ega. A tak se ve druhé polovině inscenace divák ocitá spolu s Faustem ve scénách Na císařském dvoře, Setkání s Krásnou Helenou, z něhož se narodí syn Euforion, Vytvoření Homunkula – umělého člověka. Také následující obrazy Válka, Nová zem (Široký horizont u moře) a Temnota (ve které se Faust setkává s alegorickou postavou Starosti) jsou obrazivým převyprávěním těch obrazů a scén Goethova Fausta, které nejaktuálněji promlouvají k současnému divákovi. Scény tohoto druhého dílu a druhé části inscenace nepotřebují ke svému vyjádření slova. Slova a jejich významy jako by se ztrácely v překladu a byly méně srozumitelné než samotný obraz a jeho smysl.
Režisér Čermák k pojetí celého Fausta dodává: „Hrajeme opravdu Fausta mimořádně proškrtaného, zkráceného, vysušeného na kostru. V našem Faustovi je méně slov, než bývá zvykem ... V naší úpravě hrajeme druhý díl jako ‘činohru beze slov‘. Nejde o tanec ani o pantomimu, pouze o čistý pohyb. Musíme držet myšlenku textu – i když ho neříkáme, ale vyjadřujeme pohybem. Pohyb musí předávat stejnou pozornost jako slovo. Není to souslednost nějakých akrobatických cvičení, ale jednání naplněné pohybem. Které vyžaduje od herce velkou soustředěnost a přesnost, žádnou přibližnost či obecnost. I od diváků tento způsob jednání možná vyžaduje jiný způsob vnímání….“
Jedním z prvních tematických impulsů k uvedení Fausta byl mj. antagonismus stáří a mládí. Ve své vizi od počátku pracoval Jakub Čermák se zdvojením obou postav – takže na jevišti uvidíte starého Fausta (Jakub Škrdla) i jeho mladou podobu (Matěj Polák). Mefistofeles, Faustův souputník, provokatér i parťák je v ženském obsazení svůdce nejen ve věcech víry a rozumu – má rovněž dvě verze v podání Lenky Schreiberové a Stanislavy Hajdukové.
Čermák pracuje se svým osvědčeným tvůrčím týmem – scénu a kostýmy vytvořily (stejně jako Šepoty a výkřiky a řadu dalších společných projektů) Pavlína Chroňáková a Martina Zwyrtek. Hudební složku, jež pracuje se známými šansony Hany Hegerové, songy Pražského výběru i vlastní autorskou hudbou, má na starosti Petra Horváthová. Na pohybové spolupráci a choreografii se podílí jeden z nejlepších choreografů Tomáš Rychetský. K tvůrčímu týmu patří neodmyslitelně také asistentka režie a dramaturgie Helena Gricová, light-designéři Petr Baštýř a Adam Hruška. V náročné inscenaci účinkuje celý soubor HDJ, včetně hostujících bardů souboru či externích členů taneční školy Nart Dance a jihlavského Sokola.