Sezóna vrcholí sobotní premiérou Miláčků

84. divadelní sezóna HD_J vrcholí, poslední premiéra na Velké scéně proběhne v sobotu 27. dubna 2024. Autorskou hru Miláčci napsala Dagmar Fričová prřímo pro naši scénu, je dalším krokem v pokračujícím prohlubování dramaturgické linky, která s neoblomnou pravidelností rozprostírá svou snahu okolo ztvárnění osudů a témat spojených s krajem Vysočiny.

Jako už tradičně, je i tentokrát tato snaha svázána s ryze autorským a jedinečným pojetím, k němuž byly pro svůj osobitý ráz tvorby přizvány respektované tvůrkyně, režisérka Lucie Ferezová a dramatička Dagmar Fričová, které svou společnou tvorbou významně formují produkci A studia Rubín, tedy nápadité a odvážné pražské scény, autorským projektům zaslíbené. 

Z dialogu nad potenciálními náměty vykrystalizovalo téma spojené s osudy Zdeňky Havlíčkové, tzv. „Dcery národa“, dcery Karla Havlíčka Borovského. Ve středu zájmu ovšem není didaktická touha historicky věrně převést do jevištní podoby tragický život samotné Zdeňky, ale zabývat se primárně živým odkazem tematické množiny pramenící ze Zdenčina osudu, avšak vložené do postav ryze aktuálních. Autorka textu Dagmar Fričová k tomu dodává úvahu k pochopení širšího kontextu vlastního chápání této tvorby: „… on ten její osud je vlastně hrozně podivný. My o ní víme, že je to historická osobnost. Zároveň jsme ale tak nějak zvyklí, že historické osobnosti se stanou historickými osobnostmi, jelikož něco tzv. dokázaly, můžeme se vztahovat k jejich odkazu, ať už nějakému dílu, vynálezu, idejím atd. Ale nic  takového u Zdeňky není. Víme o ní, jelikož byla dcerou svého otce a onou Dcerou národa se stala právě díky tomuto faktu a možná také špatnému svědomí českého národa vůči Karlu Havlíčkovi Borovskému. Což tedy sečteno podtrženo je spíš hrozné, než cokoliv jiného. Zdeňka sama nevytvořila žádný odkaz, navíc by se dala vést diskuze o tom, jestli by jakožto žena narozená v polovině 19. století mohla nějaký odkaz vůbec vytvořit.  Takže tady máme osobnost z druhé poloviny 19. století, o které víme díky a kvůli jejímu otci a která byla pravděpodobně na základě špatného kolektivního svědomí pasována do role Dcery národa, tedy role, která měla sloužit nadosobní národní ideji. Zdeňka z toho samozřejmě do značné míry profitovala a dost možná jí i zlepšení životních podmínek prodloužilo o pár let život, navíc se stala bohatou nevěstou, a tudíž se zvýšila pravděpodobnost, že se dobře vdá a bude zajištěná. Ale ve chvíli, kdy se zamilovala tzv. do toho nepravého, tedy někoho, kdo byl z národního ideologického hlediska nepřítelem, tak to bylo vnímáno tak, že se zpronevěřila své roli, roli Dcery národa. Tedy nenaplnila očekávání. Ale Zdeňka k téhle roli, která s sebou nesla všechna tato očekávání, přišla náhodou, nijak o tu roli neusilovala. A když se tedy odchýlila od očekávání, pak jí ale čekal poměrně hořký trest, nejen v podobě toho, že se její vztah nemohl vůbec realizovat, to byla jaksi samozřejmost, ale taky v tom, že se zpřetrhala drtivá většina jejích osobních i společenských vazeb, musela se přestěhovat a do toho se stala objektem pomluv. (A nedlouho nato umírá na tuberkulózu.)

Když si to takhle shrneme, tak si pak člověk ale klade otázku, co nám její osud říká? Ukazuje na něco, co nějak souvisí s námi? Na první pohled asi moc ne, ten kontext národního obrození v kombinaci se společenskými normami 19. století, dost vzdálený tomu, co plní naši každodennost. I přes toto všechno se mi zdál osud Zdeňky Havlíčkové nějak dráždivý, právě možná tou svou nepochopitelností a neuchopitelností. A to byl také důvod, proč jsem v něm začala hledat ty paralely se současností, proč jsem se začala dotazovat sebe sama, zda nám vůbec může ten její osud být něčím blízký a nebýt jen zajímavým dobovým obrázkem. Hledala jsem v současných postavách plochy, kde se principy ze Zdenčina, v něčem dost možná ukradeného osudu, zrcadlí.”

Jak už samotná autorka nastiňuje, ono přenesení Zdenčiných osudů nás zavádí do současnosti, na jedno rodinné setkání, kdy postupně s členy této rodiny potomků slavného „havlíčkovského“ rodu, odkrýváme temnotu devatenáctého století v nás samotných, ačkoliv je to celé vlastně ostře vtipný existenciální sitkom, schopný otevřít průrvu časem k zmrtvýchvstání Zdeňky Havlíčkové.  Režisérka Lucie Ferenzová dodává v odpovědi na otázku náhled, k jakým tématům otevírá cestu svou režijní vizí:  „Pro mne k temnotě, která má mnoho podob, mimo jiné třeba podobu konvencí nebo předsudků… očekávání, která máme sami od sebe, nebo která na nás kladou naši nejbližší či všeobecné společenské normy… a taky o různých rolích, které hrajeme v průběhu života a které mnohdy přijmeme za své, aniž chceme..."

Režisérka Lucie Ferencová pracovala na inscenaci s tvůrčím týmem: Jaroslav Čermák - dramaturgie, Dragan Stojčevski - scéna, Patricia Talacko - kostýmy, Markéta Ptáčníková - hudba, Jan Hugo Hejzlar - světelný design.  V Miláčcích uvidíte Lenku Schreiberovou, Jakuba Škrdlu, Tomáše Slabiňáka, Kristýnu Novákovou, Taťánu Schottnerovou, Františka Mitáše a Svetlanu Hruškociovou.

Vizitky tvůrců:

Dagmar Fričová 

Během studia divadelní dramaturgie na JAMU se začala intenzivněji zabývat současnou německojazyčnou dramatikou a autorskou tvorbou. Spolupracovala s mnoha významnými režiséry (Jan Kačena, Jan Frič, Nela Kornetová, Ivan Buraj, Ondřej Štefaňák, Eva Rysová nebo Barbara Herz a další). Působila v Národním divadle moravskoslezském, v HaDivadle či v  Divadle X10. Je členkou Divadlo Kolonie a A studio Rubín, které už několikátou sezonu vede jako umělecká šéfka. To se pod jejím dramaturgickým vedením orientuje především na vytváření autorských inscenací, u nichž je ve značné míře autorkou či spoluautorkou (Plán B, Tumor: Polyamor, Na konci století ryb, Tumor: karcinogenní romance, BurnOut aneb Vyhoř!).

Lucie Ferenzová

Studovala bohemistiku na FFUK a režii na DAMU; v letech 2010 - 2014 byla zaměstnaná jako dramaturg-lektor v Divadle na Zábradlí. Založila divadelní spolek Kolonie, se kterým pravidelně převádí do divadelní podoby soudobou literaturu (např. Lucie Faulerová, Bianca Bellová, Sally Rooney, Elfriede Jelinek).

Rovněž se věnuje tvorbě pro děti, když při Kolonii z.s. píše autorské pohádky (Velký uši, Rusalka od Vydří řeky, Bacha na Bacha), či pro Český rozhlas napsala hru pro děti Jezerní prales. Rovněž je autorkou dvou dětských knih Hú is hú, či nedávno vydané knihy sedmi povídek Neskutečná skutečnost.

V současnosti působí jako kmenová režisérka a dramaturgyně pražského A studia Rubín, kde spolu s Dagmar Fričovou inscenuje autorské texty (např. Pravidla úklidu, Propast).  Inscenace, jež nesou její podpis má momentálně v repertoáru A studio Rubín, Divadlo Kolonie, MeetFactory, Divadlo Na zábradlí, Studio Citadela či Švandovo divadlo na Smíchově, kde její nedávno uvedená inscenace Na první pohled byla nominována na Ceny divadelní kritiky coby Inscenace roku 2023.

Patricia Talacko

Narodila se v St.Gallenu ve Švýcarsku. V letech 1996 – 1998 studovala textilní design na uměleckoprůmyslové škole v Basileji (Kunstgewerbeschule Basel). Následovalo studium scénografie na DAMU v Praze. Jako asistentka scénografie pracovala v letech 2001 – 2004 v Thalia Theater v Hamburku, v této době realizovala první vlastní práce s režiséry Laurent Chétouane, Armin Petras a Kai Ohrem. Od roku 2004 pracuje jako scénografka a kostýmní výtvarnice v různých divadlech v Německu, Švýcarsku, Rakousku a v České Republice, převážně s režiséry Arminem Petrasem, Claudií Bauer a Katharinou Schmitt. Poslední práce vznikly v německých, rakouských a českých scénách: Studio Hrdinů - Poslední kapitola dějin světa (režie: Katharina Schmitt), Volkstheater Wien – Malina (režie: Claudia Bauer),   Deutsches Theater Berlin - Ursonate (režie: Claudia Bauer), Theater Bremen - Pique Dame (režie: Armin Petras), Bühnen Bern - Eurotrash ( režie: Armin Petras).

Za scénu k inscenaci humanistää! byla oceněná jako scénografka roku 2022 cenou kritiků Theater heute.

Dragam Stojčevski

Narodil se v Pančevu na území bývalé Jugoslávie. Vystudoval obor scénografie na DAMU v Praze u prof. J. Duška, kde v současnosti tento obor i vyučuje na Katedře alternativního a loutkového divadla.

Kromě scénografie pro divadlo, realizoval řadu instalací a uměleckých intervencí ve veřejném prostoru. Intenzivně se zabývá tvorbu site-specific projektů, často ve spolupráci se skupinou Mamapapa jak v Čechách, tak i v zahraničí.

Jeho scénografická řešení inscenací je dlouhodobě možné zhlédnout na předních scénách České republiky, z nichž mimo jiné stojí za zmínku práce pro Národní divadla v Praze (nominace na Ceny divadelní kritiky za Scénografii roku 2018 za inscenaci Faust) a Brně (nominace na Ceny divadelní kritiky za Scénografii roku 2022 za inscenaci Alciny), Divadlo Na zábradlí, Městská divadla pražská či v Divadle Husa na provázku.

Markéta Ptáčníková

Markéta Ptáčníková je herečka a hudebnice. Hraje na pražských divadelních scénách, tvoří hudbu do divadel, hraje na bicí v kapelách LO/VE a Načeva a Zdivočelí koně. Hraje pohádky pro děti v Divadle paní Ptákové a rovněž aktuálně herecky působí v divadle Minor.

Také je členkou uskupení Divadelta, které se zaměřuje na preventivní programy pro školy.

Z četných inscenačních zkušeností můžeme uvést spolupráci s Divadlem X10, Meetfactory, Alfredem ve dvoře, Venuší ve Švehovce či souborem Lachende bestien, přičemž je momentálně její práci možno vidět na scénách divadel Minor, A Studia Rubín, Divadla Polárka či Švandova divadla na Smíchově.

Jan Hugo Hejzlar

Vytvořil světelný design pro inscenace Sto nejkrásnějších českých básní (režie Jiří Adámek) a Hotel Good Luck (režie Michal Dočekal) v divadle Komedie, Objal mě Bůh a nic (režie Daniela Špinar) ve Vzletu nebo pohybové projekty Existuje dojem bytí a Rukavičkářské závody choreografky Terezy Lenerové, které jsou uváděny v Ponci. Jako technik spolupracoval s Cirkem La Putyka, se souborem Lenka Vagnerová & Company, Studiem Hrdinů a divadly Komedie a Ponec. Je osvětlovačem kapely Khoiba. Spolupracuje také s Moravským divadlem Olomouc.