ROZHOVOR nejen o Pomlčce s Denisou Musilovou a Tomem Rychetským

Diváci měli možnost vidět spolu Denisu a Toma na našem jevišti párkrát tančit, úvodní foto je z vystoupení pro prezidenta republiky, nicméně daleko častěji jsou jejich jména uvedena v tvůrčích týmech, kde pracují na pohybové stránce inscenací.

Denisa a Tom, oba úspěšní a oceňovaní tanečníci a choreografové, jihlavští rodáci, kteří se každý v určitém bodě své kariéry vrátili na Vysočinu a spojili svou práci s Horáckým divadlem. A mají toho společného ještě mnoho, mj. oba spolupracovali na inscenaci Pomlčka, která vznikla v koprodukci s Divadlem A. Bagara v Nitře a nedávno měla premiéru na Malé scéně. A protože je to v mnoha směrech unikátní projekt, zeptali jsme se jich na podrobnosti.

Hned na úvod připomeňme, že to není první koprodukce, které jste se oba účastnili, v repertoáru Malé scény je stále inscenace Swing Heil!, která vznikala rovněž v koprodukci a v níž oba také hrajete.

Denisa: A oba tituly spojuje jméno režisérky Ivety Ditte Jurčové. To je pro nás, a asi bude i pro diváky, nejvíc viditelné, obě inscenace mají její rukopis.

Tom: Poprvé jsme se s Ivetou potkali při jiné práci v roce 2018, tehdy jsme s Pavlem Šimákem pracovali na inscenaci 3100°C a začal nás v divadle zajímat divadelní dokument. Iveta každou svou práci začíná výzkumem, všechny její inscenace jsou vlastně dokudramata, která zpracovávají témata nebo události z reálného světa.

Jak ten výzkum probíhá?

Tom: Poměrně dlouhou přípravu si dělají autoři, kteří už přichází s tématem, o němž mají mnoho nastudované, načtené, často vychází z odborné literatury, hledají v archivech články i videa, hledají pamětníky, pokud jsou, což byl případ Pomlčky.

Denisa: Do výzkumu je pak ale přizván celý inscenační tým, když jsem ve Swing Heil! hrála konkrétní postavu Niny Jirsíkové, připravovala jsem se hodně dopředu, vyhledala jsem o ní všechno dostupné, je to dlouhá a hluboká příprava. Celý tým viděl spoustu dokumentů s tématikou druhé světové války či o swingu v té době, byli jsme v Terezíně, četli články…

Tom: Zjistíš u toho spoustu zajímavých věcí, třeba že prvotní odpor nacistů ke swingu vycházel z toho, že se na něj nedá pochodovat. Nebo že na Slovensku fenomén swingu před válkou v podstatě neexistoval.

Není pak těžké přenést nějak na diváka celou tu obrovskou dávku informací?

Denisa: Není cílem předat všechny informace, ale vybrat a vytřídit s čím dále tvořit. Ten výzkum nám pomáhá „nacítit“ dobu, postavy, uvažování… z toho se tvoří pohyb, zvuk, slova, obrazy. Nosné jsou pro nás emoce, atmosféra, které z informací vycházejí.

Tom: Všichni do té inscenace přináší něco z výsledků vlastního výzkumu, nabízíme, mluvíme o tom, jak předat ty pocity. Právě proto, že příběhy, o nichž hrajeme, se skutečně staly, je možné si o nich všechno zjistit, důležité informace pro hru jsou v programu. My na ty skutečnosti nahlížíme současnou optikou, díváme se na ně s odstupem, hledáme pochopení jejich hrdinů i to, co je přesahuje.

Asi je pro tvůrce složité pojmenovat žánr Pomlčky a Swingu?

Tom: Na to by nejlépe asi odpověděla Iveta. Pro mě osobně je to propojení několika uměleckých žánrů. Od činohry, přes pohybové divadlo, zvukovou či obrazovou instalaci, světelné experimenty… a to vše inspirované skutečnými událostmi… prostě současné divadlo.

Občas se setkáváme s názorem, že tyhle „alternativní“ inscenace jsou příliš náročné, diváci jim nerozumí, co Vy na to?

Tom: Já mám zrovna takový hezký zážitek, po představení Pomlčky za mnou přišla starší paní a krásně pojmenovala, že je zvyklá vnímat činoherní divadlo hodně přes text.  Přesto měla z představení velký zážitek a vyprávěla, že jí u naší inscenace došlo, jak důležití jsou na jevišti herci v pozadí, na které není zrovna upřena centrální pozornost. Není to náročné, je to o otevřenosti vnímat jiný typ divadla.

To je krásný příběh, ty inscenace jsou mnohovrstevnaté a plné úžasných divadelních nápadů. Některé famózní pohybové výkony jsou tak nenápadné, že většinové publikum možná ani netuší, jak jsou náročné.

Denisa: Obecně platí, že čím méně pohybu, tím je to náročnější. Ustát na jevišti nějaký čas a nedělat nic, tedy celé to napětí uhrát jen zevnitř, je velké umění. Energie takového výkonu je tak silná, že na diváky působí, i když přesně nerozeznají náročnost jednotlivých „triků“.

Pomlčka je o události, která proběhla z historického pohledu poměrně nedávno, nicméně už na ni chodí i generace, která společné Československo nezažila, rozumí ji mladí?

Tom: Pomlčku hrajeme v obou zemích a u nás mají mladí určitě větší problém se slovenštinou, než slovenská mládež s češtinou, to ale není pro vnímání celého kusu tak zásadní.

Denisa: Já bych řekla, že mladí v obou zemích mají z Pomlčky obecně velký zážitek a funguje na ně tak jak má, vzbuzuje zvědavost a potřebu utvořit si vlastní názor. Z debat s tvůrci, které proběhly právě se studenty, je tohle nejsilnější vjem.

Denisa Musilová je choreografka, tanečnice, performerka a lektorka. Působila v Izraeli a USA a dlouhou dobu se soustředila na techniku japonského tance Butó a Noguchi gymnastiku.

Tom Rychetský je tanečník a choreograf. Působil v Pražském komorním baletu, byl členem baletu Národního divadla, kde tančil sborové i sólové role. Je spoluzakladatel uskupení DEKKADANCERS.

Denisa a Tom mají tak dlouhé profesní životopisy, že jejich uvedení by zabralo příliš mnoho místa, jmenujme alespoň jejich poslední vlastní autorské projekty:

Denisa byla tento rok vybrána na uměleckou rezidenci v Baryshnikov Arts Centru v New Yorku. Její nová autorská inscenace POOL. Byla uvedena v HDJ a na dvou mezinárodních festivalech v USA.

Tom v roce 2021 připravil chorografii tanečního divadla Mechanický pomeranč pro balet Jihočeského divadla. V současné době společně s Ondřejem Vinklátem chystá  pro stejný soubor taneční divadlo Julie a Romeo v režii Dodo Gombára, které bude mít premiéru v květnu 2024.

Oba pak v létě pracovali s režisérkou Ivetou Ditte Jurčovou a dalšími cca devíti desítkami umělců na unikátním mezinárodním projektu Into the Miracles.