Mýtus o tisícročné včele

Jsou to už miliony let kdy jsem se poprvé narodila. Vyletěla jsem z úlu k modrému nebi. Vznášela se nad jiskrnými vodami. Míza proudící ve stromech jako by proudila i mým tělem. Každá lesklá bodlinka jehličí, každá květina se na mne usmívala jako sestra. Objímal mě bratr vítr, který nás neopustí až do posledního vzdechu. Každý kousek země kolem byl posvátný. Jednou se objevil člověk, namočil prst do medu a okusil jeho sladkost. Vzal mě něžně do rukou a stali jsme se druhy. Byla jsem s ním, když ve skalách bojoval o oheň. Lehala jsem s ním v hrobkách faraonů. Viděla jsem zanikat jeho staleté říše. Dělili jsme se o louky, lesy i hory. Člověk i včelstvo náleželo matce zemi. Člověk ale zatoužil, aby vše náleželo jemu. Zapomněl, že neutkal pavučinu života, ale je v ní pouze vlákénkem. Že potrhá-li pavučinu, ublíží sám sobě. Že ranit zemi, znamená zahrnout svou rodinu pohrdáním. Vzal řekám a mořím jejich sílu. Zaplavil půdu jedem. Nejtajnější kouty lesa ztěžkly jeho pachem. Jeho města zastřela výhled na hory. Jeho stroje protnuly oblohu a ranily půdu. Člověk se se záští a pýchou obrátil proti svým bratrům. Tak skončil život a začalo přežívání. Nejprve zmizelo jaro, pak podzim a pak zima. Rozzlobené slunce proměňuje vše v poušť. Naše vzpomínky už jsou jen stínem mraku, jen naše paměť je věčně živá. Včelstvo je jeden společně dýchající organismus. Jedna rodina, jeden kmen, jedna zem. Žádná včela není nikdy sama. Co zbude člověku, až zmizí ta poslední z nás? Až zůstane z celé velké rodiny sám. Kdo odpoví na jeho modlitby? Naplní se čas toho, který se otočil zády k věčnosti. Jen vítr vzdychne Amen.